Zpověď o chlapech, část 1. - KOŘENY

Přichází první šok: je mi 17 a ještě jsem s nikým nerandila (ano, přečtěte si to ještě pětkrát, já si počkám...). Prostě ne (a to i moje třináctiletá sestřenka má kluka). Nedívejte se na mě tak... Fajn, klidně se dívejte, já jdu mezitím freudovsky dumat proč:

Víte, co je CSI efekt? Ne? Mileráda vysvětlím - je to psychologický termín označující situaci, kdy se člověk moc dívá na televizní kriminálky typu CSI Las Vegas (od toho ten název) a myslí si, kdovíjak je to zábavná práce a plný entuziasmu se přihlásí na policejní školu, přičemž po zjištění, že vyhodnocení testů DNA netrvá půl hodiny, mrtví lidé úchvatně smrdí a celkově to vlastně není až taková akční zábava na 50 minut i s komerční přestávkou a milostným aktem s uklizečkou ve skladě důkazů, odchází ze školy a proklíná Jerryho Bruckheimera.

A jak to souvisí se mnou? Částečně. Taky jsem se totiž asi jako desetiletá holka dívala na kriminálky a taky jsem si tam vypěstovala určitou vizi - že existují inteligentní, vzdělaní a krásní chlapi (tehdy mě teda William Peterson ještě hezký nepřipadal, ale asi se ve mě něco zakódovalo - kolega Sigmund by mi to jistě potvrdil). A tady to asi všechno začalo...

Ale chudáka Jerryho Bruckheimera za to proklínat nebudu - nenese totiž celou vinu. Po tom, co jsem po páté třídě přišla na osmileté gymnázium, jsem se (pravděpodobně) podvědomě zamilovala do jednoho učitele, kterého nejsem schopna (a taky nechci) odmilovat. Je to polobůh - inteligentní, vzdělaný a sexy (vidíte ty zlověstné paralely s vymyšlenými kriminalisty?)...a skládal mi komplimenty, což byl možná jeden z dalších posilovacích faktorů.

A pokud se vrátíme hodně, hodně, hodně zpět v čase, ještě si vybavím jeden moment: totálně jsem žrala Nemocnici na kraji města. Bylo mi tak 7 nebo 8 (no prostě psychopat už od mládí), hltala jsem každou epizodu, ačkoliv jsem nemohla chápat o co tam komu jde a proč, ale ti inteligentní, charizmatičtí doktoři jako Láďa Chudík (RIP, mimochodem...) a chlupy zarostlý Abrhám byli prostě jedním z elementů, které byly zázračným způsobem schopny připoutat mě k obrazovce.

Takže - mezisoučet: mám v sobě už od dětství zakódovaný prototyp chlapa (lépe řečeno fiktivní postavy), který je inteligentní, vzdělaný, sexy a charizmatický. Ale tím nekončíme. Tady to možná i začíná...